Jiří Anderle Obrazy 1961-2026 →

Teď, když se blíží devadesátka, si uvědomuju, že jsem žil život plný změn, ale že navzdory všem tragédiím a protivenstvím ke mně osud byl milostivý. V roce 1936 jsem se narodil do středočeské malorolnické rodiny, tatínek – Chod z rodu strážců hranic, maminka – subtilní, půvabná, čistá, pokorná duše, která před svatbou čtyři roky vedla domácnost rakovnické rodině Ottů, majitelů vyhlášené továrny na mýdlo. Dnes vím, že jsem sebevědomí moc neměl, děda s babičkou mě oslovovali řadou roztomilých přezdívek – ty mameluku, hromdopolice, přetrhdílo, nemehlo, říkali mi: „Kam šlápneš, sedm let tráva neroste, a pamatuj si, že bez práce nejsou koláče.“ S klukama jsem se nepral, raději jsem ustupoval. Vzpomínám si na miláčka Fifinku, kterou tatínek vyhrál v kartách a přinesl v kapse kabátu. Tak se do mne zamilovala, tiskla se ke mně a já v dětské dlani cítil tlukot jejího věrného psího srdíčka.

Když mně byly tři, vypukla válka. Tatínek musel často do sanatoria, tuberkulóza byla tehdy nevyléčitelná. Nikdy nezapomenu na babiččina slova: „Jiříku, hoď na rakev hrst hlíny a řekni: Sbohem, tatínku.“

Maminka v černém, já zakřiknutý, válečná nouze, mokrá tmavá sklepní místnost, nízká maminčina penze, ale přesto maminka našetřila korunky a koupila tlustou knihu České balady, romance a legendy. Řadu těch úchvatných básní jsem uměl nazpaměť. Můj život zkrášlily i Rychlé šípy, a hlavně vstup do skauta. Válečný život na pokraji chudoby – hlad jsme ale neměli, babička vždy něco k jídlu dodala – a můj život rozkvetl a já žil od zázraku k zázraku. Do života vstoupil otčím Míra, místní holič a kadeřník. Maminka pomáhala v dámském a já v pánském, mydlil jsem chlapy před holením – moc mě chválili, dávali mi po koruně a přáli mi, abych to někam dotáh. Pak ale se odehrála tragédie, únor 1948. Těm poctivě pracujícím lidem z Pavlíkova komunisti vyvedli ze stájí krávy, koně, skrz mýdlovou pěnu po tvářích tekly velké slzy.

Přišel rok 1951, já končil rakovnickou měšťanku a měl jít na horníka. Tak to určila komise. Pihovatý zrzavý zelenooký učitel kreslení Mostecký rozpoznal můj talent, šel na komisi a dosáhl pro mne výjimku, takže v pondělí 3. září 1951 jsem mohl radostně vstoupit do světa, kde vládnou Múzy.

Když třídní profesor Balaš, významný malíř, člen Umělecké besedy, četl naše jména, u mého se zastavil a řekl: „Pavlíkov. Andrlíku, Andrlíku, vyrůstal jsem v Rakovníku, byl jsem tam šťastnej velice, otec byl přednostou stanice. Tady máš pětku a skoč mi naproti do lékárny pro Sedolor. Na křižovatce dej pozor.“ Třída se rozesmála, ale ten dobrý kantor ji zmrazil pohledem. A já byl dobrým studentem.

Pak následoval zázrak za zázrakem. První láska Milada mě vzala na byt a prožili jsme krásných deset let studia. Navštěvovali jsme koncerty, divadla, já sice jsem každý víkend hrál – bubnoval jsem s Kapelou křivoklátských lesů po vesnických tancovačkách – ale to byla zcela mimořádná inspirace. Cyklem Vesnické tancovačky jsem absolvoval Akademii. Za týden po absolutoriu, zrovna jsme leželi na lehátkách na dvoře, slyšíme, jak někdo přijel na pionýru, byl celý v černém trikotu a babička říká: „Kominík už u nás byl!“ – „Ale já jsem Srnec a přišel jsem Jirkovi a Miladě říct, že od pozítří začínáme v Divadle Na zábradlí zkoušet!“ Jirka Srnec, spolužák z grafické školy, přijel z chaty z Račic od Berounky. Tak jsem se stal kulisákem a Milada herečkou a propuklo šílenství. Železná opona byla neprodyšně zavřená, a my brázdili svět.

V srpnu 1962 poprvé vidím Západ – skotský Edinburgh. Všichni jsme byli jako omámení krásou a ušlechtilými lidmi. Už přivítání v penzionu bylo nečekané. Krásná dáma v bílých krajkách se nám omlouvala za zradu, kterou nám Británie způsobila v Mnichově 1938. „S tím jsme my Skotové nikdy nesouhlasili. Vždycky jsme si vás vážili jako předního evropského kulturního národa, dali jste světu Janáčka, Čapka, Dvořáka. Tohle se nemělo nikdy stát.“ A po tváři jí tekly hořké slzy. To bylo pro nás velké překvapení.

Úspěch našeho Černého divadla byl nečekaný. Na hostině u edinburského starosty jsem chvíli hovořil s Dmitrijem Šostakovičem, měl právě rozpracovanou Symfonii č. 13 na Jevtušenkovy verše a k mému překvapení vyjmul z kapsy papír s několika notami, patrně pracoval i během recepce. „Poslyšte, ten Srnec je génius. Podle té hudby, co zkomponoval, se to pozná. Jste moc dobré divadlo, unikátní!“ říkal a tisknul mi ramena. Když jsem to pak Jirkovi Srncovi říkal, poklesla mu brada a dlouze se zamyslel. Zjevily se mu všechny klacky, které mu byly házeny pod nohy, a já se začal chystat na první kolo té bitvy, která i mě čekala, protože doma se úspěch neodpouští. Později mi to zdůrazňoval spisovatel Bohumil Hrabal a dodával: „Pamatuj, že musíme umět tlumit svůj lesk!“

Zásadním předělem v poznání soudobého umění pro mne byly edinburské výstavy Paula Klee, Henry Moora a sbírka krasobruslařky Sonji Henie. Ty mi odkryly cestu k sobě, ke svým vizím. Tušil jsem, že se budu zabývat zobrazováním lidské komedie a budu používat podobenství, a hlavně fantazii. Že po pocitovém vznětu přijde vize a tu budu zobrazovat. A že tématem bude to, čím žiju.

Na popud Jiřího Srnce, absolventa VŠUP, jsme začali ve foyerech divadel vystavovat jednoduše adjustované práce – vždyť v souboru byli malíři, grafici, sochaři. Jirka říkal, že černé divadlo je pohyblivý obraz, který by měli ztvárňovat výtvarní umělci. A to úspěšně vyšlo – alespoň v mém případě. Když právník Euratomu Jacques Ludovicy v bruselském divadle spatřil mé práce, našel mě v šatně a vyjednal si návštěvu ateliéru při příští návštěvě Prahy, a tak se stalo. Po cestě z Prahy do Bruselu se zastavil v Baukunst Galerii v Kolíně nad Rýnem, a když vedení galerie ukázal mé grafiky, ředitel Köhrmann zajásal: „Tak my na Anderleho sháníme kontakt marně už půl roku, a vy nám ho vezete!“ A první výstava se konala o tři měsíce později.

Ludovicy mi přivážel gramofonové desky s madrigaly a renesanční polyfonií a já mu dával grafiky. Pracoval jsem skryt v ústraní. Až do té doby, než mě objevil spolužák Jaroslav Vožniak, ten mé práce ukázal historikovi umění Jiřímu Mašínovi, ten řediteli Národní galerie Jiřímu Kotalíkovi. Ten dalšímu historikovi umění Miroslavu Míčkovi, který právě sestavoval výstavu ke kongresu Mezinárodni asociace kritiků umění AICA. Byl jsem na ní vřazen do části Nová figurace a v katalogu se psalo: „Výstava je koncipována od generace nejmladší po nejstarší, od A po Z, od Anderleho po Zrzavého.“ Ale já jsem už zase byl někde ve světě, to už jsem byl herec-mim a zažíval jsem bouřlivé aplausy a volání Bravo od pařížské Olympie až po Theatre Lyceum na Broadwayi. Musím říci, že mi to moc příjemné nebylo, bylo to cosi nechtěného, co mně snad ani nepatřilo.

První pozvání k účasti na výtvarném bienále přišlo z Krakova v roce 1967. Sroloval jsem tři grafiky, dal je do tuby a poslal poštou – a dostal jsem cenu! A tak to šlo několik let. Posbíral jsem víc než čtyřicet cen, v roce 1982 tu nejprestižnější, Grand Prix Ljubjlana. Harold Joachim v newyorském magazínu Art News v roce 1979 uvedl, že nejvýznamnější světová grafika sedmdesátých let je Anderleho Krutá hra pro člověka – Cruel game for a Men, ale všechny zahraniční úspěchy normalizační režim cenzuroval. Vzhledem ke svěrací kazajce totality a tomu, že jsem doma byl u režimu v nemilosti, jsem nebral moc vážně ani ta významná ocenění. Pracoval jsem ve skrytu, vedla mě k tomu moje povaha, která se od dětství nezměnila. Těmi oceněními jsem se vždycky na chvíli vznesl na vrchol, ale byly to prchavé okamžiky. Důležitá pro mě byla smlouva s Baukunst Galerií Köln a Art Centrem. To byl podnik ministerstva zahraničního obchodu. Režim potřeboval devizy a do Baukunstu odcházela veškerá má tvorba. Z této galerie se díla šířila do předních galerií Evropy a USA. Velkou roli zde hrála chicagská galeristka Anne Baruch. Smlouva se sama prodlužovala o další kalendářní rok, nebyla-li vypovězena do 30. června. Dvacet let ji nikdo nevypověděl a sama zanikla odchodem majitelky Baukunstu, hraběnky Gerling, na věčnost. Ještě krátký čas v odebírání grafik pokračovala galerie Götz Stuttgart. Také nemohu zapomenout na německého prezidenta Waltera Scheela, který se mnou v rohu galerie dlouho rozmlouval. Mluvil o tom, jak je úctyhodné, že nechci emigrovat, a že když byla podepsána dohoda v Helsinkách, tak to situaci mění. V Bartolomějské na mě ale tlustý policajt řval: „Helsinky, Helsinky! My vám je vomažeme vo hubu!“

Z těch uplynulých let vyčnívají dva letopočty: 1964 a 1981. V roce 1964 jsem začal cílevědomě pracovat na cyklech, to poté, co jsem v červnu v Benátkách poprvé vešel na náměstí svatého Marka a dostal nečekaný podnět při spatření mumraje lidí z celého světa – že život je jedno velké theatrum mundi. Vzápětí jsem na Piazzettě spatřil Jana Zrzavého, klanícího se davu volajícímu Vivat Garibaldi! Poznal mě a zeptal se, jestli si také myslím, že je Garibaldi, a já odpověděl: „Samozřejmě.“ A na otázku, jestli už byl na benátském bienále, odpověděl, že tam nemá v úmyslu jít, protože si ještě neprohlédl to své bienále, které má v hlavě. Pak mi řekl, abych nezoufal, když jezdím s divadlem, on že měl začátky taky velmi těžké. V témže roce po návštěvě pařížského ateliéru Josefa Šímy mi bylo jasné, že tento velikán je proto tak ohromný, že nikdy ze svých cílů neslevil. To bylo pro mne důležité poznání.

V roce 1981 v hradčanské prastaré kovárně s výhní uprostřed a krásným výhledem na Prahu přišel na svět cyklus obrazů Iluze a realita, který měl skončit v Národní galerii, jak mi řekl její ředitel Jiří Kotalík. „Ale komise tě nemá ráda, říkají: Ten řezník? Ať je rád, že ho necháme dýchat.“ Řezník proto, že jsem maloval zraněné vojáky první světové války. A Kotalík dodal: „Já mám jiné řešení.“ V horkém dni procházíme v Benátkách centrální pavilon tamního Bienale. Ve velkém sále jsou metrová plastová písmena ANDERLE a kolem visí cyklus Iluze a realita. Dnes teprve si uvědomuju závažnost tohoto činu. Byl jsem vystavován s vrcholnými umělci té doby.

Čas neúprosně letěl, SSSR, ten náš trýznitel, se zhroutil. Já maloval cyklus za cyklem. V květnu 1997 začala naprosto nečekaná, neplánovaná činnost. Český rozhlas projevil zájem o spontánně vyprávěné memoáry. Tak začala Láska za lásku, pořad, který jsem za účasti papouška Žanynky nahrával ve svém ateliéru, bez smlouvy, bez nároku na honorář, jako dar posluchačům. Vlado Príkazský během dvaceti let zrežíroval téměř tři sta hodinovek, které se vysílají dodnes.

Má první láska, spolužačka Milada, už pět let sní svůj věčný sen. Ale můj šťastný osud – věrný ochránce – mě obdaroval láskyplnou, něžnou, pracovitou a uměnímilovnou Alenkou. Už vytvořila řadu udivujících procítěných abstraktních maleb. Před čtyřmi roky jsme se vzali.

Ale mě začíná drtit nedostatek času. Maluju cyklus Umělá inteligence, umělá existence. A znovu si opakuji: Jsme jako olivy. Teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší.

P.S. Už od dětství jsem byl veden k cílevědomé práci. Babička říkala: „Ju, můžeš si jít s klukama hrát, ale až zameteš dvůr a napojíš krávy.“ S pokorou a úctou jsem konal vše, co mi bylo nařízeno, protože mi bylo zřejmé, že všichni kolem mě do úmoru dřou a já si jen čmárám. Snad i proto jsem nikdy nebyl se svou prací spokojený a do nových kreseb jsem se dával s nadějí, že teď snad něco dobrého vytvořím. Protože jsem žádný obraz nepovažoval za dokončený, všechny jsem si ponechal.

A teď vám některé z nich předkládám.

JIŘÍ ANDERLE

 

 

 

 

a

 

aaaaaaaaaa